Ve svém životě máme vytetovaný smích i pláč
14. února 2011 v 9:15 | Petra Kozmíková
|
Moje názory,pocity,dojmy -literární tvorba....
Život.Co to vlastně je ? Co od něj očekáváme a co on očekává od nás ? Každý z nás životu přivlastňuje tisíce přídavných jmen.Mluvíme o něm v negativních i pozitivních větách,ale nejen to.Často se ptáme na různé otázky a ve většině z nich nedostáváme odpovědi.
Myslím,že život nejde přesně popsat a nejde ani plně logicky pochopit.Má tisíce tváří,má pro nás zavřené i otevřené dveře,je vlastníkem rukou,které hladí ,ale také dávají rány pěstmi.Jsou to kontrasty a protiklady,které se nedají předem určit a které si s námi tak rády pohrávají.Je tedy život zkouškou,kterou máme obstát se ctí ?Nebo snad pouhou hrou,ve které si máme nasazovat masky,díky kterým jsme schopni přežívat?
Minimum z nás si dokáže uvědomit,že to,co se nám v životě děje se děje jenom díky nám.Každý z nás se narodil,protože se narodit měl a proto tu nemá jen tak přežívat,ale má plnit jisté poslání,které mu bylo společně s prvním nádechem dáno.Proč se lidé nemají rádi?Proč nemají rádi svoje životy?Proč jsou krutí ,odsuzují druhé?Proč se někteří z nich nepozastaví a nezamyslí se? Narodíme se a hned prvním dnem se stáváme dokonalým tvorem s neskutečnou vnitřní silou,s čistou duší a naprostou jedinečností.Co třeba vzhled?Tolik dnešních dvíek a žen se nemá rádo,protože dnešní svět vyzdvihuje pohublé,přitažlivé a rádoby dokonalé modelky.Ale proč by zrovna tohle mělo být ideálem,který se líbí všem?Spousta těchto dívek a žen,které si ve svých očích připadají nehezké a neatraktivní si nedokáže uvědomit,že i ony jsou dokonalé a teprve dokonalé budou,až si konečně uvědomí a pochopí to,že jsou jedinečně neopakovatelné a že mají v sobě sílu,která dovede pokácet les,rozbouřit mračna i uspát slunce.Stačí v ni jen věřit,věřit v sebe.
Tak tedy vraťme se k této myšlence.V životě se nám denodenně stává několik věcí,prožíváme různé situace,musíme čelit dobru i zlu,máme sny a ambice,které se plní,ale také neplní.Všechno závisí jen a jen na nás.To my jsme magnet.Přitahujeme k sobě takové věci ,lidi a okamžiky, jakými jsme my sami.Záleží jen na nás,zda budeme šťastní či nešťastní.Myslíte si,že vaše radost,úspěch a spokojenost záleží na druhých? Ne,možná z části ano,ale ať si to uvědomíte teď nebo později všechno je jen o vás.Nikdo vás nebude mít rád tak upřímně a čistě jako vy,na nikoho se nebudete moci spolehnout více než sami na sebe,nikdo vám od vašich problémů nepomůže ani ty největší pochvaly a povzbuzení od druhých vám nevytvoří zdravé sebevědomí.Možná vážně platí ,,jaké si to uděláš,takové to máš" nebo ne?
Myslím,že život nejde přesně popsat a nejde ani plně logicky pochopit.Má tisíce tváří,má pro nás zavřené i otevřené dveře,je vlastníkem rukou,které hladí ,ale také dávají rány pěstmi.Jsou to kontrasty a protiklady,které se nedají předem určit a které si s námi tak rády pohrávají.Je tedy život zkouškou,kterou máme obstát se ctí ?Nebo snad pouhou hrou,ve které si máme nasazovat masky,díky kterým jsme schopni přežívat?
Minimum z nás si dokáže uvědomit,že to,co se nám v životě děje se děje jenom díky nám.Každý z nás se narodil,protože se narodit měl a proto tu nemá jen tak přežívat,ale má plnit jisté poslání,které mu bylo společně s prvním nádechem dáno.Proč se lidé nemají rádi?Proč nemají rádi svoje životy?Proč jsou krutí ,odsuzují druhé?Proč se někteří z nich nepozastaví a nezamyslí se? Narodíme se a hned prvním dnem se stáváme dokonalým tvorem s neskutečnou vnitřní silou,s čistou duší a naprostou jedinečností.Co třeba vzhled?Tolik dnešních dvíek a žen se nemá rádo,protože dnešní svět vyzdvihuje pohublé,přitažlivé a rádoby dokonalé modelky.Ale proč by zrovna tohle mělo být ideálem,který se líbí všem?Spousta těchto dívek a žen,které si ve svých očích připadají nehezké a neatraktivní si nedokáže uvědomit,že i ony jsou dokonalé a teprve dokonalé budou,až si konečně uvědomí a pochopí to,že jsou jedinečně neopakovatelné a že mají v sobě sílu,která dovede pokácet les,rozbouřit mračna i uspát slunce.Stačí v ni jen věřit,věřit v sebe.
Tak tedy vraťme se k této myšlence.V životě se nám denodenně stává několik věcí,prožíváme různé situace,musíme čelit dobru i zlu,máme sny a ambice,které se plní,ale také neplní.Všechno závisí jen a jen na nás.To my jsme magnet.Přitahujeme k sobě takové věci ,lidi a okamžiky, jakými jsme my sami.Záleží jen na nás,zda budeme šťastní či nešťastní.Myslíte si,že vaše radost,úspěch a spokojenost záleží na druhých? Ne,možná z části ano,ale ať si to uvědomíte teď nebo později všechno je jen o vás.Nikdo vás nebude mít rád tak upřímně a čistě jako vy,na nikoho se nebudete moci spolehnout více než sami na sebe,nikdo vám od vašich problémů nepomůže ani ty největší pochvaly a povzbuzení od druhých vám nevytvoří zdravé sebevědomí.Možná vážně platí ,,jaké si to uděláš,takové to máš" nebo ne?
Není hanbou padnout,ale zůstat ležet.I neúspěch nás vede k vrcholu
19. prosince 2010 v 20:01 | Petra Kozmíková
|
Moje názory,pocity,dojmy -literární tvorba....
Myslím,že většina z vás ví,o čem chci mluvit.Každý den prožíváme jinak.Někdy se probudíme a na tváři nám září úsměv,sršíme dobrou náladou a jindy je to právě naopak.Jsme zamračení,kyselí,nechce se nám ani smát,ani mluvit.Myslíte,že tohle všechno se děje bezdůvodně?Občas ano,ale skoro vždy to má nějakou příčinu.Určitě všichni znáte ten pocit neúspěchu,zklamání nebo zlosti z toho,že se vám zkrátka něco nepovedlo,nebo se vám přihodila nějaká nepříjemná věc.Negativní pocity,která s tímto vším přichází zřejmě nemusím ani popisovat.Jakoby najednou nevyšlo slunce a je tak oblačno,že to vypadá,jakoby mělo začít pršet.Možná z oblohy,možná z vašich očí ?
Žijeme ve světě,který na nás klade možná velké nároky.Narodíme se a od té chvíle se denodenně něčemu učíme.Máte pocit,že se vždy dá naučit jen z dobrého ?Jednou jsem sáhla po knize,která mě přesvědčila o tom,čemu jsem již dávno věřila.Bylo v ní psáno,že každý sebemenší neúspěch nebo těžká životní událost nás mění,posiluje,utváří v nás něco,čemu říkáme osobnost.Prohry a pády jsou těžké chvíle,že ?Ale vzpomeňme si společně na to,kolik síly a úsilí jsme potřebovali,abychom vyhráli nad smutkem?Jen my sami a naše myšlenky ovládáme náš život a nikdy tomu nebude jinak.Je jen na nás,zda budeme v neúspěchu hledat chybu,která se stala a nebo se tomu všemu pouze lehce podáme.Bez boje nikdy nepřichází výhra.A když se nepozastavíme nad žádnou špatností nikdy nepochopíme ani to dobré.Chci tím říct,že lidé,kteří neprožijí nic zlého a mají všechno,na co si jen ukáží jsou jiní.Jak se mají osobnostně někam posunout,když nemají z čeho ?Nedokáží si tolik vážit ani věcí ani okamžiků,protože jim všechno padá přímo do klína,za to co druhý si musí něčím projít a něco protrpět,aby to získal.Uplakanýma očima se vidí a vnímá lépe.
Kdysi jsem nad touto otázkou taky přemýšlela a došla jsem k tomu,že nebýt všeho toho zlého a nepříjemného nikdy bych nebyla taková,jaká jsem dnes.Nedokážu říct,zda jsem horší nebo lepší,jen cítím jistý posun.Vnímám spoustu věcí jinak a taky se jinak rozhoduji.Bývala jsem naivní,malé dítě,ale jak se říká život mě naučil a věřím,že ještě teprv naučí.Nebudu se tomu bránit,ba naopak.Chci ukázat sama sobě,že si umím uvědomit svou chybu a napravit ji,že se umím nad to špatné,co se mi třeba bezdůvodně děje povznést,že jsem tak silná,že překonám svůj vlastní strach.Všechno zlé je pro něco dobré.
Chtěla jsem vám jen zlehounka nastínit,že i neúspěch vede k vrcholu.Každá rána se časem zahojí.Vždycky přestane pršet a výjde slunce.Kytky sice uvadnou,ale znovu vykvetou nové.Kdykoliv můžete zapálit svíci naděje,která pro vás nikdy nemusí uhasnout,protože její plamínek budete udržovat vy.Svou sílou,vírou a odvahou.
slohová práce-Petra Kozmíková,duben 2010
Žijeme ve světě,který na nás klade možná velké nároky.Narodíme se a od té chvíle se denodenně něčemu učíme.Máte pocit,že se vždy dá naučit jen z dobrého ?Jednou jsem sáhla po knize,která mě přesvědčila o tom,čemu jsem již dávno věřila.Bylo v ní psáno,že každý sebemenší neúspěch nebo těžká životní událost nás mění,posiluje,utváří v nás něco,čemu říkáme osobnost.Prohry a pády jsou těžké chvíle,že ?Ale vzpomeňme si společně na to,kolik síly a úsilí jsme potřebovali,abychom vyhráli nad smutkem?Jen my sami a naše myšlenky ovládáme náš život a nikdy tomu nebude jinak.Je jen na nás,zda budeme v neúspěchu hledat chybu,která se stala a nebo se tomu všemu pouze lehce podáme.Bez boje nikdy nepřichází výhra.A když se nepozastavíme nad žádnou špatností nikdy nepochopíme ani to dobré.Chci tím říct,že lidé,kteří neprožijí nic zlého a mají všechno,na co si jen ukáží jsou jiní.Jak se mají osobnostně někam posunout,když nemají z čeho ?Nedokáží si tolik vážit ani věcí ani okamžiků,protože jim všechno padá přímo do klína,za to co druhý si musí něčím projít a něco protrpět,aby to získal.Uplakanýma očima se vidí a vnímá lépe.
Kdysi jsem nad touto otázkou taky přemýšlela a došla jsem k tomu,že nebýt všeho toho zlého a nepříjemného nikdy bych nebyla taková,jaká jsem dnes.Nedokážu říct,zda jsem horší nebo lepší,jen cítím jistý posun.Vnímám spoustu věcí jinak a taky se jinak rozhoduji.Bývala jsem naivní,malé dítě,ale jak se říká život mě naučil a věřím,že ještě teprv naučí.Nebudu se tomu bránit,ba naopak.Chci ukázat sama sobě,že si umím uvědomit svou chybu a napravit ji,že se umím nad to špatné,co se mi třeba bezdůvodně děje povznést,že jsem tak silná,že překonám svůj vlastní strach.Všechno zlé je pro něco dobré.
Chtěla jsem vám jen zlehounka nastínit,že i neúspěch vede k vrcholu.Každá rána se časem zahojí.Vždycky přestane pršet a výjde slunce.Kytky sice uvadnou,ale znovu vykvetou nové.Kdykoliv můžete zapálit svíci naděje,která pro vás nikdy nemusí uhasnout,protože její plamínek budete udržovat vy.Svou sílou,vírou a odvahou.
slohová práce-Petra Kozmíková,duben 2010
Uvadající růže
19. prosince 2010 v 19:27 | Petra Kozmíková
|
Moje názory,pocity,dojmy -literární tvorba....
V mých rukou držím růži,
jejíž trny pohladí tvou kůži.
V mých rukou držím štěstí,
obrátí se v dotek pěstí?
Má slova čistým pírkům se podobala,
sama proti sobě denně jsem bojovala.
Vaše oči hráli falešné to představení,
zatáhli oponu,zmizeli v utajení.
Maska vašich tváří,kterých na prodej není,
ani jed nechutná tak,jako moje rozhořčení.
Ve svých rukou držím růži,
je to vůně pohrdání muži.
V bludišťi jste mne zanechali,
zranili jste,zklamali jste,lhali.
To,co mohlo být už dávno není,to co jsem chtěla?
Na to již nemám pomyšlení.
Dech se mi tají,
všichni mé myšlenky bezvýznamně sají.
Kam zmizelo slunce,
kde jsou ty ochraňující ruce?!
O koho se opřít teď?
Sama uschována mezi nejširší zeď.
Jak listy růže uvadají,
trnům se lidé podobají....
jejíž trny pohladí tvou kůži.
V mých rukou držím štěstí,
obrátí se v dotek pěstí?
Má slova čistým pírkům se podobala,
sama proti sobě denně jsem bojovala.
Vaše oči hráli falešné to představení,
zatáhli oponu,zmizeli v utajení.
Maska vašich tváří,kterých na prodej není,
ani jed nechutná tak,jako moje rozhořčení.
Ve svých rukou držím růži,
je to vůně pohrdání muži.
V bludišťi jste mne zanechali,
zranili jste,zklamali jste,lhali.
To,co mohlo být už dávno není,to co jsem chtěla?
Na to již nemám pomyšlení.
Dech se mi tají,
všichni mé myšlenky bezvýznamně sají.
Kam zmizelo slunce,
kde jsou ty ochraňující ruce?!
O koho se opřít teď?
Sama uschována mezi nejširší zeď.
Jak listy růže uvadají,
trnům se lidé podobají....
květen 2009
Jedna ze starších básní...
19. prosince 2010 v 19:16 | Petra Kozmíková
|
Moje názory,pocity,dojmy -literární tvorba....
Do němých a tichých nocí utíkám já snít,
odpočívat,přemýšlet,tolik věcí pochopit.
Rozplynout se v mlze,v temném chladu,
uvolnit své tělo,mysl...od základu.
Hledám smysl v každé vůni,v každé chvíli,
však lidé se mi svým chováním příliš odcizili.
Stále někam utíkám,nemohu chvíli stát,
místo svobodného ducha na krku ostnatý drát.
Jsem nezvypitatelnou,jsem hodnou i zlou
,jsem smutku i štěstí neviditelnou příčinou...
Čaruji se svými slovy,dávám do nich srdce,
na ty prosté,skromné věty nejsou žádné vzorce.
Má tvář,bledá s očima chladnýma jako led,
myslíš,že taky mé srdce je jed?
Sama v sobě nevyznám se..
proč rád mě máš,ptám se?
Tak skromná,tak obyčejná jsem,
jako znějící hlas za hlasem...
Věčná otázka,nevídané překvapení,
cítíš odpor nebo okouzlení?
Pár vět o mojí osobě..
21. července 2010 v 15:15 | Petra Kozmíková
|
Moje identita..
Je toho skutečně hodně,když přemýšlím,jak bych začla prezentovat svoje vlastní já tak,abych vás alespoň trochu pobavila a zároveň zaujala,ale popravdě ani nevím,kde začít.Začněme tedy u znamení,jelikož jsem se narodila v polovině května mým znamením je Býk a mám takový dojem,že tohle znamení na mě i dokonale sedí.Tvrdohlavost,tvrdohlavost,tvrdohlavost.. a především moje názory a moje pravda,ale nemůžu naopak říct,že jsem vůči druhým netolerantní,ba naopak.Narodila jsem se v roce 1992 a od té doby žiji svůj život ve čtyřčlenné rodině,sourozenec je bratr :) Společně s námi žije již třetím rokem náš milovaný zakrslý králík Chickinek,jinak tvoříme vesměs normální,klidnou domácnost ( zdůrazňuji bez rodičovských hádek),což v dnešní době nadmíru obdivuji.Musím podotknout,že jsem možná jedna nyní už z velkého mála,která je vychovávaná ve "staré škole",možná později dle mého psaní pochopíte,co tím myslím.Od malička jsem byla velmi aktivní dítě a nesnášela jsem samotu.Velmi rychle jsem chodila,mluvila,úspěšně se učila spoustu věcí...největší zalíbení jsem nalezla v hudbě.Začalo to pobrukováním společně s babičkou.Poté jsem v první třídě rok navštěvovala v ZUŠ sólový zpěv,ale jelikož jsem byla malá moc mě to nenadchlo,tak jsem si se zpěvem dala chvíli oddych,ale ne na dlouho.O prázdninách,když jsem přijela z tábora,nadchla jsem se pro kytaru a tak jsem ve třetí třídě začala chodit hrát na kytaru,na kterou jsem dochodila celý první cyklus-neboli 7 let v ZUŠ.Ve čtvrté třídě se ke kytaře přidala výtvarka a přípravný dětský sbor.Za rok po přípravce jsem přešla do hlavního dětského sboru Moravské Děti,který jsem navštěvovala po dobu 7 či 8 let.Během začátků v hlavním sboru jsem začala chodit také do kytarového souboru,sportovních her a volejbalu,hip hopu,keramiky,poté jsem se znovu vrátila k sólovému zpěvu,z důvodu toho,že jsem chtěla jít studovat na hudební konzervatoř obor zpěv.Přípravy byly velké a onen osudový výkon na přijímacích zkouškách taky nedopadl nejhůř,ale nevzali mě prý z důvodu jednoho mého zdravotního problému.Bylo pro mě poněkud těžké se s tím smířit,jelikož to pro mne byl obrovský sen od páté třídy a já celá svá dětská léta nesnila o ničem jiném.Propadla jsem v zoufalství,chtěla jsem vše vzdát,avšak jednou přišla mamka s návrhem střední pedagogické školy,kde je také ve velkém množství rozvinuta hudba a tak jsem se o to tedy pokusila,vyšlo to.Nyní mám před sebou poslední rok na této škole a čeká mě již pouze maturitní zakončení,které doufám úspěšně zvládnu a budu moci pokračovat ve studiu nadále.Ráda bych navázala na nějaký sociální,pedagogický,nebo filozofický obor,uvidíme,zda se mi to podaří.Miluji práci s lidmi,ostatně jsem si to také mohla ověřit díky naší škole a povinné praxi s dětmi,ať už ve školce,nebo v družině.Tahle práce je neskutečně motivační,dobromyslná a naplňující.Děti jsou čisté bytosti,které vás těmi nevinnými úsměvy zbaví veškerých problémů a dodají vám energii na spoustu času dopředu.Jsem si jistá tím,že chci dělat v budoucnu práci s lidmi,chci pomáhat,chci učit,chci rozdávat dobro a chci pocítit to,že jsem potřebná a že tu svou prací něčeho dosahuji a tohle je práce,ve které to jde vidět i cítit nejvíce.Ve škole nám jako první větu říkali- "Učitel není povolání,ale poslání" a já to tak opravdu cítím.To je tedy všechno o mém vzdělání a školních cílech,ale přejděme ještě na poslední stránku a to je něco málo o mé osobě.Mnoho lidí by o mě řeklo tisíce přídavných jmen a jistých posudků,ale kdybych se vám měla představit sama,tak zřejmě takto.Myslím,že se nedám přesně popsat..jsem dost nevyzpitatelná osobnost v mnoha směrech.Stojím na zemi a přesto létám hluboko ve svých snech a starodávných ideálech (protože občas trpím touhle realitou a dnešními lidskými hodnotami). Miluji lidi a zároveň je nenávidím,jsem otevřená a přesto uzavřená.Je snadné si mě získat a na druhou stranu si mě lidé musí dlouho dobývat.Mám v sobě jemné základy,ale napovrch se je snažím ukrývat,jelikož jsou lehce zranitelné.Málokdo,může říct,že mě "zná".Mám pocit,že spousta lidí mě chce znát jen proto,že se něčím liším,nebo naopak také spousta lidí mě zavrhuje a odsuzuje jen díky tomu,že jsem něčím odlišná ( a nemusí to vždycky být jen oblečení ,účes,vzhled,nebo styl života). Jak kdysi dávno řekl jeden člověk a říká to i moje máma - jsem oříšek,jsem složitá ,ale ten,kdo si ke mě najde cestu a ke komu získám patřičnou důvěru nikdy nebude litovat,protože rázem pozná,kolik lásky ve mě dýchá.
